Žalmy

Kapitola 139

Hospodine, ty jsi mne zkusil a seznal.
2 Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka.
3 Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech mých cest svědom jsi.
4 Než ještě mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všecko víš.
5 Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou.
6 Divnější jest umění tvé nad můj vtip; vysoké jest, nemohu k němu.
7 Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl?
8 Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi.
9 Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři:
10 I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla.
11 Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne.
12 Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo.
13 Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé.
14 Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně.
15 Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen, v nejhlubších místech země.
16 Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové,v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo.
17 Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná summa!
18 Chtěl-li bych je sčísti, více jest jich než písku; procítím-li, a já jsem vždy s tebou.
19 Zabil-li bys, ó Bože, bezbožníka, tehdážť by muži vražedlní odstoupili ode mne,
20 Kteříž mluví proti tobě nešlechetně; marně vyvyšují nepřátely tvé.
21 Zdaliž těch, kteříž tě v nenávisti mají, ó Hospodine, v nenávisti nemám? A ti, kteříž proti tobě povstávají, zdaž mne nemrzejí?
22 Úhlavní nenávistí jich nenávidím, a mám je za nepřátely.
23 Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má.
24 A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou.